Nejdřív naslouchat, teprve potom chtít
Jak mě dva psi přivedli k práci, kterou jsem si nikdy neplánovala, a proč dnes věřím, že nejlepší výsledky vznikají spoluprací, nikoliv tlakem.
Proč tenhle článek píšu
Myslím, že většina z vás ví, co dělám. Mnozí se mnou cvičíte už od začátku, jiní mě znáte jen přes sociální sítě a někteří jste ke mně přišli teprve nedávno.
Minulý týden jsem si povídala s jednou klientkou a ta se zmínila, že předtím navštěvovali jiné fyzioterapeutické pracoviště. Neodešli proto, že by dostali špatnou péči. Jen to lidsky neklapalo.
Ta věta se mnou zůstala.
Protože věřím, že v práci se psy nejsou důležité jen znalosti, kurzy a zkušenosti. Stejně důležité je i to, jak se vedle sebe cítíme. Jestli si důvěřujeme. Jestli máme podobný pohled na soužití se psy. Prostě jestli si sedneme.
Uvědomila jsem si, že i když spolu na lekcích hodně mluvíme, trávíme mnoho času a intenzivně řešíme vaše psy, asi o mně moc nevíte.
Za tím, co dnes dělám, nestojí žádný velký bussines plán.
Stojí za tím jeden pes a jeden vlk.
Keeni – pes, kvůli kterému se všechno změnilo
Před dvěma a půl lety jsem začala podnikat. Ale myšlenka změnit profesi vznikla mnohem dřív. V tehdejším zaměstnání jsem se už delší dobu necítila dobře a stále častěji jsem přemýšlela, co dál.
Nebýt jednoho bílého švýcarského ovčáka, možná bych se nikdy neodhodlala ke změně.
Keeni pomalu stárnul a jednoho dne začal kulhat. Vyšetření nic konkrétního neukázala, následoval klidový režim. Jenže místo zlepšení přicházelo něco jiného. Přibývala kila, ubývala chuť k pohybu a my oba jsme pomalu přicházeli o něco, co jsme milovali nejvíc – o společné toulání lesem.
Nakonec nás cesta zavedla na fyzioterapii do Olomouce. Hodina cesty tam, hodina rehabilitace a hodina zpátky. Právě tam jsem se dozvěděla, že příčinou jeho potíží jsou bolavá záda.
Postupně se Keeni zlepšil. Bylo ale jasné, že bude potřebovat dlouhodobou péči. A protože v našem okolí podobná služba chyběla, začala se mi v hlavě rodit myšlenka, že by to možná šlo změnit.
Nejen pro něj, ale i pro ostatní psy.
Když mě naučil nespěchat
Keeni byl citlivý pes. Neměl rád doteky cizích lidí a potřeboval čas. Naučil mě, že je potřeba nejdřív vytvořit pocit bezpečí a teprve potom něco řešit.
Kvůli němu jsem absolvovala rekvalifikační kurz, a nakonec se rozhodla vykročit úplně novým směrem. Nebylo to jednoduché. Měla jsem spoustu otázek: Zvládnu to? Hodím se na to? Naučím se všechny ty odborné věci?
Dnes vím, že velké štěstí jsem měla – a stále mám – v partnerovi a své rodině. Bez jejich podpory bych se k takové změně možná nikdy neodhodlala.
Nejtěžší ale bylo najít víru v sebe sama.
A pak přišel Zuri
Dnes mám po boku Zuriho, Saarloosova vlčáka, který mi téměř nic nedá zadarmo. Každý den mi připomíná, kolik toho po psech chceme a jak snadno zapomínáme, že se celý život snaží přizpůsobit našemu lidskému světu.
Zuri mě učí trpělivosti. Přiznám se, že jsem si o sobě vždy myslela, že trpělivá jsem. Jenže Zuri mě v ní trénuje skoro na každé procházce.
Díky němu si uvědomuji, že nejlepších výsledků často dosáhneme tehdy, když nejprve vyjdeme psovi vstříc a až potom po něm něco chceme.
A tak se dnes snažím dělat i svou práci.
Nejdřív se přizpůsobit psovi – jeho možnostem, jeho povaze, jeho tempu.
A teprve potom po něm můžu chtít, aby se přizpůsobil mému světu fyzioterapie.
Protože věřím, že nejlepší výsledky nevznikají tlakem, ale spoluprací.
Nejsem dokonalá. A to je v pořádku.
Jsem člověk, který si všímá detailů a rád má věci dotažené. Perfekcionistka, která se občas bojí, že nebude dost dobrá.
Postupně se ale učím neporovnávat se s ostatními a soustředit se na svou vlastní cestu. Rozvíjet znalosti tak, aby byly užitečné pro psy i jejich lidi a zároveň dávaly smysl mně samotné.
Vím, jak důležitý je pro psy odpočinek. A stejně tak vím, že ho potřebuji i já.
Proto kromě práce ráda hraji volejbal, ztrácím se ve světech fantasy knih a občas odložím všechno stranou a vezmu do ruky štětec.
Co bych si přála, aby si ode mě odnesli psi a jejich majitelé
Přeji si, aby se ke mně psi vraceli rádi. Aby je cvičení bavilo. Aby majitelé lépe rozuměli tomu, co jim pes říká. Kdy má sílu a kdy potřebuje odpočívat. Kdy pokračovat a kdy zpomalit.
Protože mám pocit, že v dnešní době po psech často chceme strašně moc. Chceme, aby všechno zvládali, aby se přizpůsobili našemu světu a našemu tempu. A někdy přitom zapomínáme naslouchat tomu, co nám sami říkají.
A když po letech řeknete, že to stálo za to, že jsem vám pomohla a že jste se ke mně vraceli rádi vy i vaši psi, budu vědět, že jsem si tenkrát vybrala správnou cestu.
A za to vděčím dvěma psům, kteří mi změnili – a jeden stále mění – život.
Jednomu psovi a jednomu vlkovi.
