Zuri – od štěněte k mladému vlku
aneb dalších pět měsíců života se Saarloosem
Kam jsme se posunuli
Když jsem na konci května psala první článek, měl Zuri čtyři měsíce a kolem dvaceti kilo. Dnes, o pět měsíců později, se pomalu blížíme ke čtyřicítce a já mám obrovskou radost, jak krásně a rovnoměrně roste – žádné prudké skoky, žádné problémy s pohybem, prostě zdravý, silný ušák.
Mění se nejen jeho tělo. Zuri dospívá – a s tím přichází i testování hranic. Zatímco s páníčkem se jejich vztah krásně prohloubil, u mě má teď období, kdy zkouší, kam až může zajít. Občas se snaží prosadit a zkouší trpělivost. A pořád objevuje, jak funguje svět kolem něj.
Z procházek, které dřív bývaly o odvaze a překonávání strachu, se staly chvíle radosti (většinou a především jeho). Městské zvuky, kola i auta už bere s přehledem. Když jej přece jen něco nového znejistí, umí to dát najevo a my už víme, jak mu dát prostor, aby se s tím srovnal. Jen jedna výzva přetrvává – jeho láska ke psům. Každý čtyřnohý kamarád, kterého na dálku zahlédne, je pro něj magnet. A jako puberťák má pocit, že za každým z nich prostě musí jít.
LÉTO PLNÉ ZÁŽITKŮ
Léto jsme měli opravdu nabité. V červenci jsme vyrazili na týdenní tábor s Luckou Brázdilovou (Trénink hrou), zaměřený hlavně na výchovu a socializaci. Zuri měl pět měsíců a byl tam nejmladším a zároveň, kromě jedné fenky, největším účastníkem. Zvládl spoustu nových věcí – spaní ve stanu, seznámení s cizími psy i lidmi a také první pokusy o zvládání samoty. V kleci na táboře se naučil odpočívat a mít ji jako bezpečné místo. Bohužel, přenést tuhle dovednost domů se už nepodařilo.
Naše chyby, málo zkušeností a hlavně specifická povaha Saarloose udělaly své – Zuri si vypěstoval separační úzkost. A ne, prosím neplést s nevychovaností. Je to tenká hranice, kterou člověk snadno překročí, i když se snaží dělat všechno správně. Uzpůsobili jsme proto domácí režim tak, aby nebyl nikdy sám, a já jsem začala hledat odbornou pomoc.
Na konci srpna jsme pokračovali dalším zážitkem – prodloužený víkend ve Zbraslavi pod vedením Evy Štemberové, tentokrát zaměřený na psí komunikaci. Zuri tam nasbíral spoustu cenných zkušeností, i když některé lekce zpočátku působily tvrdě. Ve skutečnosti šlo o jasné vytyčení hranic, což bylo přesně to, co potřeboval.
Zuri je typ psa, který se rád prosazuje – hlavně při hře. Miluje běhání, úskoky, chytání za krk a kousání do všeho, co se mu připlete do tlamy. Jenže ne každý, ať už pes či člověk, tento styl hry přijímá. A právě důsledné odmítnutí se musel naučit chápat a respektovat. A že měl na táboře příležitostí dost – odmítlo ho asi třicet psů a dvacet jejich majitelů. Přesně to ale vedlo k tomu, co jsme potřebovali: pochopení a zklidnění. Nakonec si našel toho pravého, třicátého prvního psího parťáka, který si s ním opravdu chtěl hrát.
Saarloosí dovolená – týden mezi vlky
Závěr léta jsme si užili naplno. Vyrazili jsme na dovolenou na Šumavu společně s naší chovatelkou a jejími odchovy. Byl to pro nás opravdový odpočinek – a zároveň pastva pro oči i duši. Týden jsme žili, jako bychom se ocitli v dokumentu o vlcích.
Na jednom místě se sešla úžasná skupina – pět sedmiměsíčních štěňat, jejich šestiletá maminka, pět dvouletých psů, dva pětiletí a jedna dvanáctiletá vlčí dáma. Bylo fascinující sledovat, jak spolu všichni komunikují, jak si vyjasňují vztahy, hrají si, respektují se i navzájem učí.
Zuri po příjezdu okamžitě věděl, kam patří. Stáhl ocas mezi nohy a bez váhání se podřídil celé smečce. Nám málem vypadly oči z důlků – tenhle klidný, pokorný pes byl úplně jiný než náš doma občasný provokatér, který vyzývá ke hře každého, koho potká. Prvních pár minut pro něj bylo náročných, ale brzy pochopil, s kým si může hrát a koho je lepší nechat být.
Celý týden jsme trávili výletováním. Rozdělili jsme se do dvou skupin – starší psi chodili delší trasy, mladší kratší. Každý večer jsme se pak všichni sešli a pozorovali, jak si vlčí parta spolu hraje, komunikuje a učí se nové „bojové“ techniky při hrách s těmi zkušenějšími. Po týdnu jako by všichni dospěli – víc klidu, víc respektu, víc pochopení.
Těšíme se na příští rok, protože takhle intenzivní a přirozené soužití psů se jen tak nezažije. A reakce turistů? Asi si dokážete představit – od fascinace až po čirý děs v očích.
UČÍME SE SPOLU ŽÍT
Po táboře, víkendovce i dovolené jsme si domů přivezli nejen spoustu zážitků, ale i úvah a úkolů. Výchova psa se přece jen nezvládne za den – a hlavně ne sama, bez trpělivosti a píle.
Teď chodíme, kdykoli to jde, na socializační procházky a lekce provozní poslušnosti pod vedením Verči Hudcové anebo již zmíněné Lucky Brázdilové. Učíme se spolu žít – a daří se nám to. Už to není jen přežívání, ale opravdové společné fungování.
Zuri se mnou pokračuje v trénování cviků dogfitness, aby dál rostl a sílil tak, jak má. Stále se potkáváme s kamarádem Echem, baví nás objevovat okolní lesy a hrát si.
Co se týče separační úzkosti, našla jsem trenérku Nikolu Ploszkovou z Psí školy Koira, se kterou pracujeme na tom, aby Zuri pochopil, že se není čeho bát. Jsou to maličké, systematické, velmi pozvolné krůčky. Myslela jsem si, že jsem trpělivý člověk, ale život se Zurim mě o této vlastnosti učí mnohé každý den.
A teď nás čeká další velká výzva – druhé strachové období. Zuri si znovu začíná více všímat zvuků, lidí i situací, které dřív zvládal s přehledem. Učíme se tím znovu procházet společně, pomalu a s respektem k jeho tempu. Držte nám palce.
Děkuji všem skvělým lidem, kterými mám štěstí být obklopena. A kdo to je? Trenérky, díky kterým vidím světlo na konci tunelu a věřím, že tu naši „vlčí vichřici“ zvládnu. Mí klienti a jejich psi, kteří jsou ochotní ke mně docházet a cvičit, i když v kleci leží vlk, který je občas větší rušivka než jen odpočívající klubíčko. A v neposlední řadě děkuji svému partnerovi – za oporu, trpělivost, i když to se mnou nemá vždycky snadné.
